Nadace Světového fondu dětí distribuuje potravinovou pomoc a poskytuje zdravotní péči vysídleným dětem a rodinám žijícím v osadách pro vnitřně vysídlené osoby (IDP – Internally Displaced Persons) v celém státě Central Equatoria v Jižním Súdánu.
Více než čtyři miliony lidí byly vyhnány ze svých domovů během občanské války v Jižním Súdánu, která začala v roce 2013, přičemž mnoho z nich uprchlo do sousedních zemí. Odhaduje se, že přibližně dva miliony Jihosúdánců, kteří byli nuceni opustit své vesnice a města, zůstávají uvnitř hranic své země bez trvalého přístřeší.
Když občanská válka zachvátila zemi a násilí se rozšířilo všemi směry, miliony lidí se přesouvaly po celém Jižním Súdánu, často opakovaně. Tito vysídlení lidé nadále přežívají v neformálních osadách rozptýlených po celé zemi. Lidé žijící v těchto osadách trpí hladem a akutní podvýživou. Osady jsou zasaženy nemocemi a postrádají odpovídající zdravotnickou a hygienickou infrastrukturu. Protože nemají půdu, na které by mohli pěstovat vlastní plodiny, jsou tito vnitřně vysídlení obyvatelé Jižního Súdánu odkázáni na doplňkovou potravinovou pomoc od humanitárních organizací, jako je Nadace Světového fondu dětí, aby mohli přežít.
V jedné z osad, vzdálené dvacet minut jízdy od centra města Juba, hlavního města Jižního Súdánu, tým NSFD rozdává základní potraviny. Tým NSFD spolupracuje s místními staršími obyvateli a vedoucími rodin při distribuci pytlů kukuřičné mouky a fazolí mezi členy komunity. Osada je plná starých prarodičů a matek, které se zoufale snaží uživit všechny děti, o které pečují.
„Život zde v osadě je těžký. Když dostanu potraviny, dává mi to naději, protože taková jídla se nám nedaří získat často.“
THABO MARIA, mladá matka žijící v osadě
Jedna matka a její čtyři děti žijí ve stanu, který si sama postavila z klacků a plastu. Říká, že nejprve utekla ze své vesnice a poté dva dny pěšky putovala směrem k Jubě. Cestovala se třemi svými dětmi, zatímco byla těhotná se čtvrtým, a krátce po příchodu zde porodila. Její manžel zůstal doma, aby bojoval. Říká, že je nemožné najít dostatek jídla, a je vděčná za pomoc od NSFD. Když potravinové zásoby dojdou, ona i ostatní lidé v osadě jedí listy ze stromů.
Skupina žen sedí nedaleko v kruhu a třídí velkou hromadu obyčejných zelených listů z divoce rostoucích stromů v okolí. Listy vaří na otevřeném ohni přímo na zemi v hrnci naplněném vodou. Říkají, že chutnají velmi hořce a často způsobují průjem a další žaludeční potíže, ale často nemají žádný jiný zdroj potravy. Podle místního jihosúdánského koordinátora, který spolupracuje s týmem NSFD, „mají divoké listy jen omezenou, pokud vůbec nějakou, nutriční hodnotu a jen stěží je lze považovat za jídlo.“
Další mladá matka, Thabo Maria, má několik dětí a říká: „Život zde v osadě je těžký. Když dostanu potraviny, dává mi to naději, protože taková jídla se nám nedaří získat často.“
Ženy hovoří o každodenních problémech života v osadě, včetně nemocí, které se snadno šíří v hustě obydleném tábořišti. Základní hygiena, tekoucí voda a kanalizační systémy zde neexistují. Bylo vykopáno několik jednoduchých latrín, ale nestačí k tomu, aby byl lidský odpad oddělen od míst, kde lidé žijí.
Dopady špatné hygieny a skromných životních podmínek jsou viditelné. Hmyz neustále usedá a bzučí kolem očí a tváří dětí. „Mouchy jsou všude. Vidím poměrně mnoho dětí, které podle všeho trpí trachomem,“ říká J. Claassen, který spolupracuje s NSFD na realizaci humanitárních programů pomoci v Jižním Súdánu.
NSFD spolupracuje s dalšími nevládními organizacemi na poskytování léků z farmaceutických humanitárních zásilek NSFD. Léky zasílané NSFD jsou distribuovány do klinik po celém Jižním Súdánu. Léčiva jsou také bezplatně poskytována lidem žijícím v osadách pro vnitřně vysídlené osoby ve státě Central Equatoria, který zahrnuje i Jubu. Pravidelně pořádané zdravotnické výjezdy slouží těmto potřebným komunitám a poskytují jim tolik potřebnou pomoc a péči.
„Naší největší současnou výzvou je každodenní hlad a zranitelní lidé, sirotci, kteří přišli o své rodiče kvůli válce.“
CHIEF PAUL, vůdce osady vnitřně vysídlených osob poblíž Juby
V další osadě pro vnitřně vysídlené osoby nedaleko Juby tým NSFD distribuuje speciálně sestavené krabice s rýžovými jídly obohacenými o živiny, jejichž příprava vyžaduje pouze vodu. NSFD posílá 40stopé nákladní kontejnery do přístavu v Jižním Súdánu. Zásilky obsahují až 250 000 jídel. Jedna z příjemkyň rýžových jídel, třiašedesátiletá žena, je obklopena třinácti dětmi. Některá z batolat jsou její vnoučata a několik starších dětí jsou neteře a synovci. Další děti jsou sirotci, kteří s ní nejsou v příbuzenském vztahu. „Starám se o zbytky své rodiny a soucítím s těmito dětmi, které přišly o rodiče kvůli násilí. Dělám, co je v mých silách,“ říká. Během války byla nucena se mnohokrát stěhovat. Domnívá se, že její manžel zemřel. „Všichni trpíme hladem a jsme vděční za tuto pomoc.“ Ukazuje na dočasné chatrče v osadě a naříká nad životními podmínkami. „Pro žádné z těchto dětí zde nejsou toalety, čistá voda ani školy,“ říká.
Další žena přijímá potravinovou pomoc od týmu NSFD a děkuje za ni. Říká, že několik dní nejedla a že ona i její děti trpí hladem a slabostí.
Šest dětí se drží sukně další ženy, která vděčně přijímá potravinovou pomoc. Říká, že v roce 2014 cestovala do Juby spolu se svou sestrou poté, co byli jejich manželé zabiti při útoku na jejich vesnici. Její sestra nedávno zemřela na neznámou nemoc a ona jako jediná přeživší nese odpovědnost za všech šest jejich společných dětí. „Nemáme dost jídla. Není kde pěstovat,“ říká. Ráda by se pokusila vrátit do své původní vesnice, ale nemá peníze na cestu, bojí se napadení nebo přepadení během návratu a oblast, odkud pochází, nyní sužují záplavy.
Přestože je občanská válka „u konce“ a znepřátelené strany podepsaly dohody, téměř všichni souhlasí, že mír do Jižního Súdánu ještě nepřišel. „Jsme křehký národ,“ říká Chief Paul, zvolený vůdce jedné z osad vnitřně vysídlených osob na okraji Juby. „Naší největší současnou výzvou je každodenní hlad a zranitelní lidé, sirotci, kteří přišli o své rodiče kvůli válce,“ říká Chief Paul. „Doufám, že jednoho dne budeme moci opustit tyto osady a žít v bezpečí na půdě, kterou budeme moci nazývat svou vlastní.“