Nadace Světového fondu dětí poskytuje stravu dětem žijícím na ulicích Juby, hlavního města Jižního Súdánu. Tisíce dětí bez domova se toulají ulicemi. Jedí z odpadkových košů. Spí a žijí v nedokončených budovách, pod zaparkovanými nákladními vozy a podél rušných silnic a tržišť. Tyto děti jsou vedlejšími oběťmi občanské války v Jižním Súdánu, která začala v roce 2013 a rozpoutala krvavý a násilný konflikt, jenž zanechal zemi v troskách.
Program stravování pro děti žijící na ulici byl podle jednoho správce programu NSFD „jako bomba štěstí a lásky, která na ně byla hozena“. Alec, Jihosúdánec žijící v Jubě, se stal sirotkem ve věku čtyř let. Významně pomáhá s logistikou programu stravování. Vychovával ho starší bratr a má pro tyto děti bez domova velké srdce.
Při každém výdeji pomáhá připravovat a rozdávat plné misky speciálně sestavených jídel určených pro podvyživené a hladovějící děti. Stejně jako mnoho dalších lidí, kteří slouží v týmu NSFD, věří, že změna začíná u „Jednoho“.
Jedno dítě.
Jedno jídlo.
A nakonec jeden změněný život.
Děti zapojené do programu děkují dárcům Nadace Světového fondu dětí za úžasnou pomoc. Mnohé z nich žijí bez domova již několik let. Říkají, že jsou vděčné za připravené jídlo, které dostávají v misce. „Jsem šťastný za důstojnost a hodnotu, kterou cítím, když dostanu lžíci a možnost jíst připravené jídlo z čisté nádoby,“ říká jeden chlapec bez domova.
Jídlo připravuje tým NSFD mimo místo výdeje a následně ho dopravuje na náměstí Zahara, kde probíhá víkendové stravování poblíž trhu Konyo-Konyo, největšího tržiště v Jubě. Při každém výdeji se shromáždí přibližně šedesát dětí žijících na ulici a rozdává se jídlo i čerstvá pitná voda. Oblast je během dne přeplněná a rušná, protože místní obyvatelé sem přicházejí nakupovat a obchodovat.
„Jsem velmi šťastný, že jste přišli, abyste nám pomohli. Myslel jsem si, že můj život v Jubě bude lepší, ale bylo to těžké.“
YABI V REAKCI NA PROGRAM STRAVOVÁNÍ
V noci tyto děti bez domova hledají místo, kde by mohly přespat. Mnohé z nich spí v částečně rozestavěných budovách nedaleko náměstí. „Je to těžký život,“ říká Yabi Sebit. Myslí si, že je mu asi 14 nebo 15 let. Yabi říká, že spí na travnatém prostranství nedaleko trhu. Dříve každou noc spal na blízké ulici, ale přestěhoval se na louku poté, co jeho kamaráda zabil projíždějící taxík, když spal u krajnice hlavní silnice. Yabi se narodil v Kapoetě ve státě Eastern Equatoria. Jeho matka zemřela, když byl ještě miminko. Když vyrostl, jeho otec se o něj už nedokázal postarat ani mu zajistit jídlo. V roce 2021 Yabi sám odešel do Džuby, kde od té doby žije na ulici.
„Jsem moc šťastný, že jste přišli, abyste nám pomohli,“ říká Yabi. „Myslel jsem si, že tady v Džubě bude můj život lepší, ale bylo to těžké.“ Yabi vypráví, jak hledá jídlo vyhozené v odpadcích a jak trpěl silnými bolestmi břicha, zvracením a vážnými nemocemi poté, co snědl zkažené maso a potraviny plné parazitů. Přál by si chodit do školy. Doufá, že dostane nové sandály.
Simon Peter říká, že se jeho život začal komplikovat poté, co se s rodiči přestěhoval do uprchlického tábora poté, co byli během občanské války vyhnáni ze své vesnice. Jeden z příbuzných v táboře se rozhodl odejít do Džuby a Simon dostal možnost připojit se k němu. Po příchodu do Džuby nastoupil do školy a chodil do třetí třídy základní školy. Bylo mu deset let. Po několika měsících se však válečné násilí opět vystupňovalo a jeho příbuzní uprchli do Keni. „Neměl jsem kam jít. Nedokázal jsem se sám vrátit ke svým rodičům,“ říká. „Skončil jsem na ulici. Pořád jsem si myslel, že mi někdo pomůže, ale nikdo tu není.“ Myslí si, že jeho otec i matka možná stále žijí, ale stejně jako mnoho dětí, které byly během konfliktů a války odděleny od svých rodičů, neví, kde jsou. „Věřím, že se můj život může změnit… když dostanu pomoc.“
„Věřím, že se můj život může změnit… když dostanu pomoc.“
SIMON PETER, JEDEN Z CHLAPCŮ, KTEŘÍ DOCHÁZEJÍ NA VÍKENDOVÝ PROGRAM STRAVOVÁNÍ V DŽUBĚ U NÁMĚSTÍ ZAHARA
Mnoho dětí bez domova ani neví, kolik jim je let.
Steven, kterému je podle vzhledu asi osm nebo devět let, ví, že se narodil v Toritu v jihovýchodní části Súdánu, přibližně 150 km od Džuby. Patří mezi nejmladší děti, které přicházejí na stravovací program.
Nepamatuje si, jak zemřel jeho otec. Tehdy byl ještě miminko. Říká, že jeho matka zemřela po uštknutí hadem. „Po smrti maminky se nenašel nikdo, kdo by se o mě postaral. Nemohl jsem chodit do školy a změnit svůj život.“
„Spím na ulici a někdy v opuštěné budově poblíž. Chci studovat a chodit do školy,“ říká.
Sbírá kovový šrot, železo a další kovy a snaží se je prodat, aby si vydělal na jídlo.
Říká, že se o něj starají starší chlapci a že je „hodný kluk“.
Když se v horkém nedělním odpoledni pouliční stravovací program chýlí ke konci a misky se lžícemi se sbírají, malý chlapec jménem Bol prosí, aby si ho některý z pracovníků NSFD, kteří pomáhají s programem, vzal domů. „Kdo mě vezme domů?“ ptá se se slzami v očích. Tým NSFD, tvořený převážně mladými muži bez manželek, dětí či vlastního domova, Bola obejme a slíbí mu, že se vrátí.
Poskytovat jídlo, péči a získávat důvěru je začátek – krok správným směrem. „Máme pro tyto děti, které zůstaly opuštěné, velkou naději,“ říká Alec. „Krmení je začátek. Je to první naděje.“